Driftování jako regulérní disciplína motosportu vzniklo v Japonsku. O tom není sporu a jedná se o všeobecně známý fakt. Neví se přesně, kdy to začalo, ale zhruba před padesáti lety se v japonských horách tu a tam objevili amatérští závodníci, aby poměřili své umění jízdy smykem s výkonným vozidlem na úzkých a klikatých cestičkách.
Alespoň takto nějak zní klasický výklad vzniku driftování. A my nemáme důvod tomu nevěřit. Japonské sportovní vozy jsou dodnes jedny z nejvýkonnějších, horské uličky jsou nebezpečné všude na světě a šílenost některých milovníků automobilového sportu také není žádným tajemstvím. Ale zběsilé a divoké ilegální honičky už jsou dávnou minulostí. Drifting vystoupil ze stínu a zařadil se mezi regulérní a oficiální disciplíny motosportu.
Driftování – z ilegality až na vrchol
Ale k tomu nedošlo ze dne na den. Naopak – driftování mělo před sebou v 60. Letech v Japonsku, kdy se v horách první mistři jízdy smykem objevili, ještě dlouhou cestu. Jedním z důvodů byla samozřejmě i skutečnost, že ilegální závodníci o popularitu příliš nestáli. To se ale mělo brzy změnit.
Stěžejní postavou v historii driftování je bývalý úspěšný motocyklový závodník Kunimitsu Takahashi. Z motocyklu posléze přesednul do závodního speciálu a v 70. letech závodil v Japonském šampionátu cestovních vozů. A přinesl na okruhy nový prvek – místo, aby před ostrými zatáčkami brzdil a projížděl je v ideální stopě, přiřítil se k nim vysokou rychlostí a za využití perfektně zvládnutého smyku obkroužil apex, aby mohl následně ze zatáčky opět vyjíždět co největší rychlostí.
To všechno bylo provázeno řevem motoru, kvílením pneumatik a efektním dýmem. A navíc to bylo rychlejší, než klasický průjezd. Z Takahashiho se stal symbol, získal si zástupy fanoušky a tisíce následovníků. Ačkoliv v šampionátu cestovních vozů se již jeho technikou nejezdí, je dnes považován za opravdového otce driftování. Za pilota, který umění jízdy smykem přinesl na profesionální dráhu.
Z driftování se pomalu začínala stávat všeobecná záliba. Relativně široká dostupnost vozů, malý provoz na horských cestách a policie, která neměla vymoženosti dnešní doby. To všechno amatérským a začínajícím závodníkům nahrávalo. Driftování je sice náročné, ale přináší návaly adrenalinu a uspokojení, je to zábava, kterou nahradí jen máloco.
Drift King, jeho video a světová exploze zájmu o drifting
A pak to přišlo. Keiichi Tsuchiya, dnes známý jako první a opravdový Drift King, se rozhodl z driftu sejmout roušku tajemství a ukázat Japonsku a vlastně celému světu, o čem vlastně to pravé a nefalšované driftování je. Video z driftování s názvem Pluspy, které Tsuchiya natočil, se postupně dostalo do všech možných magazínů o tuningu, autech či motosportu. Dodnes je prý tento snímek inspirací pro mnoho začínajících jezdců.
Pouhý rok poté byl v Japonsku uspořádán první oficiální závod v driftingu s názvem D1 Grand Prix. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. V Japonsku se dostavil okamžitě a smykování se stalo profesionálním uměním. Záhy se dostalo za moře – do USA, Austrálie a na Nový Zéland. Ve spojených státech se drifting dočkal svého prvního regulérního závodu v roce 1995.
Na Novém Zélandě, v Austrálii či Velké Británii sice k oficiálnímu závodění došlo později, zato tyto země měly a stále mají podstatnou výhodu. A tou je bezproblémový import japonských vozů a tak zde lehce najdou uplatnění mírně ojeté závodní speciály, či sportovní speciály vhodné na mírné úpravy. To my v Evropě to máme složitější.
Drifting je ale natolik dech beroucí disciplínou, že si rychle prorazil cestu i na starý kontinent. Japonských či italských svižných sporťáků sice tolik nemáme, ale přeci jenom e z čeho vybírat. Nikoho tak nemůže překvapit, že se působivé a agresivní smykování se silnými vozy dostalo i k nám. Naše země je tradiční baštou motorismu, proto není divu, že si drifting u nás rychle našel spousty příznivců. Dokonce tolik, že se pořádá Mistrovství České republiky pod záštitou Autoklubu ČR. Driftování je prostě nářez – pokud vás to láká, je zbytečné se bránit.